© 2018 by Kocmi. Proudly created with Wix.com

ESI CHCEŠ NOVINKY SE ZAPIŠ!

Jan Lipovský

Honza Lipovský! Ostravský portrétní a divadelní fotograf, grafik, copywriter a PR manager Divadla Mír. Co nám o sobě asik řekne?

 

"Mám rád tvorbu, přírodu (Lumčova POZN. určitě ajik zvířátka a jelínky obzvlášť) a lidi se zájmem a smyslem pro humor. Nemám rád hloupost, ignoranci, egocentrismus, mytí nádobí atd. Ve volném čase sportuji (především brázdím lesy a hory na kole), poslouchám hudbu a čtu knížky. Jo, a taky znám snad každou hlášku ze Simpsonových a Přátel, jen netuším, k čemu je to dobré."

 

Jo! A jeho tvorbu najdete dyžtak na webu www.katas.cz. Tadyk už máte rozhovor - Honzin se nám krapet rozmluvil, tož si šeci čtivci budou libánovat!

Seš fotograf, ale dyž nás ONA fotila k tomuhle našemu tlacháníčku, si byl krapet nervózní. Jaký je pro Tebe rozdíl být PŘED  a ZA objektivem?

Lumíre, ty kluku jeden rohatá,já jsem nervózní z tebe :-)

To só parůžky, Honzí, ale pome dál... 

Určitě je to ale velký rozdíl. Raději samozřejmě stojím za objektivem. U focení mám totiž rád věci pod kontrolou, a když někdo fotí mě, tak mám pocit, že mi ta kontrola uniká. Nevidím, jak ten záběr vypadá, netuším, jak se tvářím atd. Hlavně ale nejsem na focení příliš zvyklý, to je asi úděl (nebo možná záměr) každého fotografa. Moc se zkrátka na fotkách neobjevujeme.

 

Co byl jako Tvůj první fobrázek? Jakože foto vobrázek.

Vždycky závidím fotografům, kteří v rozhovorech nebo na přednáškách dokáží přesně říct, nebo dokonce i ukázat to své „poprvé“. Myslím jako tu svou první fotku samozřejmě. Má první fotka určitě vznikla na nějakém půjčeném kompaktu v době, kdy kompakty fotily asi tak o 300 % hůře než přední kamera dnešního nejlevnějšího telefonu. Každopádně k focení jsem více „přivoněl“ někdy zhruba před dvanácti lety, kdy jsem si k Vánocům vysnil svůj první foťák – EVF FujiFilm, tedy tzv. „nepravou zrcadlovku“. Byl to docela obyčejný stroj, ale už nabízel nějaké základní kreativní vyžití a manuální režimy.

Ty seš i jinak dost kreativní dvounožák, sem se dočet na Tvým webánu. Proč ses nakonec upích u foceníčka?

Vlastně si ani nevzpomínám, jak jsem došel k tomu, že začnu fotit. Přišlo mi to jako zajímavá umělecká disciplína. Myslím, že jsem docela esteticky a zároveň empaticky založený, k tomu od mala tíhnu k moderním technologiím a ke kreativitě. Focení tohle všechno skvěle spojuje. Propojuje krásu – práci se světlem, kompozicí, hloubkou ostrosti, s emocemi a při focení portrétů samozřejmě i s ženským půvabem, který mě naprosto fascinuje. Dále je tam ta empatie a psychologie – práce s člověkem, komunikace, energie, kterou si s focenou osobou navzájem předáváme. Moderní technologie jsou naopak skvělým nástrojem, bez kterého by to nešlo, jelikož je pro mě důležitá také technická stránka fotky. Kreativita, to je alfa a omega. Vytvářet něco z ničeho a nejlépe něco, co má emoci, myšlenku a smysl.

Na co seš nejvíc pyšen? Ňáký Tvůj nej úspěch?

Úspěchy asi zatím moc hodnotit nemůžu. Mám za sebou nějaké vyhrané fotografické soutěže, ale to není až tak podstatné. Hlavní je, když udělám něco, z čeho mám radost buď já nebo někdo jiný. Mám radost z toho, když se někomu má fotka líbí. Triviální, že? Za svůj největší úspěch, co se tvorby týče, ale považuji to, že jsem i díky focení a kreativitě obecně došel do bodu, kdy se tvorbou živím a pracuji v oblasti, která mě zajímá a baví. To je, myslím, hodně důležité a je velké štěstí, když Ti někdo nabídne práci, protože zná tvou tvorbu.

Samozřejmě je pár fotek, které mám obzvlášť rád. Jsou to takové fotky, které podle mě mají vše, co jsem zmínil před chvílí – emoci, estetiku a dobré technické zpracování. Není ale jednoduché takové fotografie dělat ve větší míře, respektive nejsem tak dobrý fotograf, abych takové fotky produkoval častěji. Opravdu se stane jen jednou za dlouhý čas, kdy si většinou už v ten moment, kdy fotka vzniká, říkám: „Tak tohle bude paráda.“

Pokud mám být zcela konkrétní, tak se například jedná o fotografii „Houslistka a podchod“, kterou jsme fotili s kamarádkou a umělkyní Bárou už v roce 2012, nebo fotka z ostravské Grossmannovy vily s Natálií z roku 2016 či fotka „Hladina“ s mou přítelkyní Lenčou, kterou jsme fotili ve vaně pod plexisklem. K těmto fotkám se rád vracím, nicméně častěji jen obdivně koukám na fotky jiných fotografů a říkám si, zda se někdy taky dostanu na takovou úroveň.

Zažil si při focení ňáký dobrodrůžo? Prostě něco, co se ti zavrtalo do mozkovejch záviťánů?

To úplně ne. Občas člověk někam vyleze pro lepší záběr, ale nic velkého. Obecně si člověk pamatuje buď ta hodně dobrá focení, nebo naopak ta hodně špatná, z čehož vyplývá, že nejhorší je, když si z focení nevybavím vůbec nic.

Spíše ale vznikají zábavné situace s lidmi okolo. Například, když právě při focení v podchodu se lidé zastavovali, aby si poslechli, jak Bára krásně hraje na housle – ta akustika podchodu tomu dodávala na tajemnosti. Škoda, že jsme před ně nehodili otevřené pouzdro :-D  

Nebo třeba při loňských Colours of Ostrava mě napadlo udělat pár netradičních portrétů, takže jsem se postavil doprostřed hodně vytížené uličky, v noci, s foťákem na stativu a fotil jsem modelku na dlouhý čas, takže lidé byli rozmazaní pohybem a modelka statická. Nicméně jsem nepočítal s tím, jak budou mít festivaloví lidé „dobrou a družnou náladu“, takže skoro nedali pokoj modelce a dokonce ani mně :-) Mám ale hodně rád focení na zajímavých místech, určitě tedy nezapomenu na tu Grossmannovu vilu, na opuštěný a chátrající Hotel Palace apod. - mrk, Lumíre ;-) 

No, jó! Tam se focánovala ONA s kámoškou!

Nejvíce si ale pamatuji focení podle toho, jakou osobností byla modelka. Když si navzájem okamžitě sedneme, panuje dobrá nálada, padají vtipy, pak je to super :-)

Ses taky pustil do zajímavýho projektánu „Umělci Ostravy“? Jak tě totok napadlo? A vo čemtok vlastně je?

Hledal jsem nějaký fotografický projekt, kterému bych se mohl věnovat dlouhodobě. Něco, co by překračovalo hranice fotografie a nabízelo „něco víc“. Focení portrétů, respektive ženských portrétů, mě samozřejmě baví, nicméně jsem po určité době došel k tomu, že potřebuji dát fotkám i nějaký „hlubší smysl“. Uvažoval jsem nad tím asi rok a pak jsem si řekl „co je ti nejbližší?“ A došlo mi, že umělecká sféra.

Hodně se mi líbí projekt Humas of New York (respektive Humas of Prague), chvíli jsem dokonce uvažoval nad tím, že bych se pokusil oživit Humans of Ostrava, který bohužel úplně umřel. Rád si ale dělám věci po svém, a hlavně jsem chtěl vytvořit něco autorského.

U Humans jsem se tedy mírně inspiroval, nicméně více než na dokumentární fotografii se Umělci Ostravy zaměřují opravdu na portrét jako takový, což samozřejmě dá o dost více práce. Především se mi ale příliš nelíbil mediální obraz Ostravy, která se za posledních několik let neuvěřitelně pozitivně proměnila. Z ocelového srdce republiky se stává progresivní město s velmi specifickou kulturou a s velkým množstvím tvůrčích lidí. Tuto Ostravu bych rád lidem ukázal. Ostravu z pohledu kreativních lidí, kteří tady aktivně něco dělají. Došlo mi totiž, že mám kolem sebe mnoho nadaných lidí, které ale skoro nikdo nezná, což je škoda. Nedělám si samozřejmě iluze, že bych to zrovna já dokázal změnit (když mě taky nikdo nezná, že?), ale minimálně těm foceným umělcům alespoň ukážu, že je tady někdo, kdo ten zájem má.

Kdo ví, třeba to někoho motivuje k další tvorbě. Navíc je ten koncept postaven tak, že se tam budou objevovat i řekněme již etablované tváře ostravské umělecké scény, které by díky své popularitě mohly pomoci těm méně známým. Teď jsem však bohužel neměl na Umělce Ostravy moc čas. Díky mé „nové“ práci se to ale snad změní a projekt opět ožije - Umělci Ostravy totiž vycházejí v tištěné formě, jakožto součást kulturního měsíčníku Mírové listy, které mám nyní kompletně na starosti. Sám jsem zvědav, zda to lidi zaujme a jakým směrem se tento projekt bude dál ubírat.

Mírové listy sou noviny Divadla Mír, pro který ajik fotíš, že jo. V čem je focení dívadelních her jinačí než focánování dvounožaček? 

Odlišuje se hlavně tím, že u portrétu si vše vymyslím, promyslím, domluvím, nasvítím, postavím, vyfotím. Mám to v rámci možností docela pod kontrolou. U divadelní fotografie nemám pod kontrolou skoro nic, od toho tam je totiž režisér. Doposud to bylo tak, že jsem přišel až na poslední generálku a fotil jsem inscenaci, kterou jsem v životě neviděl. Jsem navíc asi trochu specifický divadelní fotograf, protože fotím jen pevnými skly a běhám po jevišti tak, abych byl hercům co nejblíže, chci být součástí akce. Takhle podle mě vznikají nejzajímavější fotky z inscenací. Pohled od jeviště diváci uvidí sami, na to se nepotřebují dívat na fotky. Já se jim snažím přinést takové záběry, jako by byli sami součástí děje. Když ale nevíte, co bude další sekundu na jevišti následovat, tak je to mnohdy dost komické. Lítám sem a tam jak bonbón v bandasce.

Hehe!

Dnes je to ale už jinak. Většinou fotím i dřívější zkoušky, takže při generálce tuším, co zhruba bude následovat. Hlavním plusem jsou určitě lidé, které díky tomu poznávám a především to, že můžu být u budování nejmladšího ostravského divadla, což mě hodně těší a naplňuje. Mínusy mě teď asi žádné nenapadají, snad jen to, že když vám unikne nějaký záběr hry při focení poslední generálky, tak už nemáte příležitost jej zopakovat. Ale tak to bývá u každého focení, které není inscenované.

Jak eště si s timto dívadlem spjat? Ha! Povidej, šecko chcem vědět!

Pro Divadlo Mír fotím od jeho úplného začátku, protože s Albertem Čubou, zakladatelem divadla, se znám a spolupracuji už několik let. Minulý rok mě ale oslovil s tím, zda bych pro Mír nechtěl dělat na fulltime. Nadšeně jsem samozřejmě souhlasil, navíc osud to tak asi opravdu chtěl, protože tou dobou šla firma, ve které jsem pracoval, ke dnu. Od této sezóny tedy dělám pro Divadlo Mír PR, takže kromě focení také píšu, dělám grafiku, sazbu, sociální sítě a správu webu. Jsem za tuto příležitost opravdu moc rád, jelikož se mi tím prakticky splnil jeden z pracovních snů – pracovat v kultuře, a ještě k tomu pomáhat budovat něco, co má podle mě opravdový smysl, nemluvě o skvělém kolektivu lidí, který Divadlo Mír tvoří. Zároveň ale samozřejmě cítím obrovskou odpovědnost. Drž mi tedy, Lumíre, palce a hlavně někdy přijď k nám do divadla. Zeptám se, jestli tam jeleny bez problému pustí.

Tož na jeleny se ptát nemusíš, přišel by sem sám, že jo, možno s ňákou laňkou, když nám zařídíš ví aj pí lóžičku, ale moc rád Honzi, moc rád!

A poslední votázečka. Heleď, sem Lumča, sem sexy, sem boží... dost fotodženický jelen... Vemeš si mě do ňáký foto projektu? Klíďo ten portrét anebok aji ten klamůr.

Hele, wildlife ani macro nefotím, takže nevím, nevím. Na glamour jsi zase málo oblečený, to by byl už vyloženě topless nebo akt. Především ale doufám, že já nikdy nebudu ve stejné kompozici s podobnýma parohama, jako máš ty :-D

Tož mi aspoň sežeň ňáký ty lupány do tohok vašeho Divadla Mír a díky za rozhovorán!

Jo! A vy, dvounožáci, teří třebas totok dívadlo neznáte - mrknite na upótávečku k jednomu jejich jevištnímu kousku ;-)  A bránici vám zaručeně potrhaj i šecki ostatní!

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now